Testy, Strana 2

Němečtí Heco jsou známí tím, že většina jejich portfolia zasahuje spíše do nižších cenových kategorií a že si nesnaží připisovat nějaké vzletné zvukové charakteristiky – dalo by se říct, že jde o dobrý zvuk v dobrém balení za více než dobré peníze, nebo možná jde o přístup „co nejvíce reprosoustavy za co nejméně peněz". Zcela bez negativních konotací jde tedy o „normální" zvuk pro „normálního" posluchače, snad i proto zde Heco patří k velmi oblíbeným značkám. Na druhou stranu najdete v portfoliu i high end atakující modely New Statement a Concerto Grosso s cenovkami mezi 100 a 200 tisíci, jde ale o výjimky. Nejvyšší „běžná" řada se nazývá Celan GT a uvozuje jí rozměrná regálovka 302.

Heco Celan GT 302 se mohou zdát díky prohnutým bokům a zužujícímu se tvaru menší, než doopravdy jsou, ale zaberou vám prostor 38 x 33 x 23 cm (v x h x š) a jejich skříň z MDF desek váží už slušných 11 kg. Co nás nadchlo, to bylo provedení – jednak robustní stavba, jednak velmi pěkný lak na povrchu, který je v dané cenové třídě rozhodně na palec nahoru. Křivky samozřejmě nejsou uměleckým dílem, hodným třeba některých italských značek, ale německá přímočarost má také ledacos do sebe a v reálu nevadí ani výrazné kovové rámování obou reproduktorů.

Zadní stěna zaujme masivním a velmi pěkně zpracovaným vyústěním bassreflexového otvoru, stejně jako u dolní hrany přišroubovanou velkou destičkou s pěticí reproduktorových terminálů. Proč pěticí? Nejde tu o zemnící konektor, jako třeba v případě některých modelů Tannoy, jde o bi-wiringové zapojení, umožňující navíc u výškové sekce pouhou volbou terminálů nastavit linární, nebo o 2 dB silnější průběh výšek. Terminály jsou docela velké, robustní a také dostatečně daleko od sebe, takže není problém do nich zastrčit i dráty s většími koncovkami.

Heco Celan GT 302 jsou koncipovány jako dvoupásmové, bassreflexové reprosoustavy. Vpředu tedy najdeme tweeter a středobasový měnič. Vysokotónový reproduktor byl vyvinut pro řadu Celan GT, má nadstandardní průměr 3 cm a na první pohled si všimnete také velkých závěsů. Kopulka je také trochu zasunuta v malém hliníkovém zvukovodu, který by měl zlepšovat disperzi nejvyššího pásma. V „motoru" najdeme dvojici magnetů pro přesnější chod. Membrána samotná je pak atypicky ze směsi vláknitých materiálů. Dominantou čelní stěny je ale rozhodně středobasový měnič – ten má průměr 17 cm a kónus membrány je vyroben z tradičního papíru. Cívka v pohonu má průměr 2,5 cm a reproduktor je uložen v pevném hliníkovém koši.

Výrobce reprosoustavám určil citlivost hezkých 90 dB, takže by neměl být problém s nimi pracovat, impedance je „německy" určena rozptylem 4 – 8 Ohm, přičemž tweeter nastupuje do akce až relativně vysoko – na hranici 3 000 Hz. Výrobce neudává ve svých materiálech ani orientační toleranci, je tak třeba brát frekvenční rozsah 30 – 50 000 Hz trochu s rezervou.

Heco Celan GT 302 jsme poslouchali na elektronice Naim Nait XS / Naim CD5si, alternoval ještě ASUS Xonar Essence One MUSES po upgradu na DSD variantu MkII. Srovnávali jsme s Harbeth Monitor 30, Xavian Bonbonus a toho času i zapůjčeným setem Bowers&Wilkins CM6 S2 / ASW10 CM S2. Na propojení jsme měli kabely ProAc, Eagle Cable, Monster Cable, KrautWire, QUAD či Naim. Napájení řešil KrautWire Omega III a na zakázku vyrobená rozvodnice.

Přestože Heco Celan GT 302 působí jako mohutné reprosoustavy a umí vytvořit slušný akustický tlak, v basové části spektra jsou docela opatrné. Poměrově je basu o něco méně, umí ale „bouchnout" a zdá se, že je poměrně snadné ho kontrolovat. Definice kontrabasu v „Witch Hunt" Wayne Shortera („Speak no end" | 1999 | Blue Note | 7243 4 99001 27) byla velmi slušná, byť ideální byla s volume doprava trochu nad naší obvyklou (nutno říci, že poklidnou) poslechovou hlasitost. Nicméně je zřejmé, že Heco dělá své reprosoustavy i (nebo snad dokonce „hlavně"?) s ohledem na milovníky hlasitějšího přednesu. Jednak je snadné přimět GT 302 hrát nahlas, jednak se jejich zvuk semkne a zkonkrétní a jednoduše jim to sluší právě tak. Kontrabas nicméně vždy zůstává trochu v pozadí za středy a výškami.

Nádherně nahraný vokál Kurta Ellinga v „Change Partners" („Nightmoves" | 2007 | Concord | 0888072302631) ukázal, že právě středy a oblast, kde se odehrává většina hudebního dění, je tím nejlepším, co může regál Celan GT 302 nabídnout. Zvuku je tu hodně, je bohatý a čistý, pevný. I ostatní nástroje od kontrabasu po bicí jsou pěkně pevně vykreslené, přednes sice není lehký, ale působí čistě a jasně. Vokálu navíc sluší „tělo", které Celan GT 302 umí evokovat.

Nejvyšší tóny nás překvapily – jednak tím, že v naší větší místnosti bylo jen málo znát, zda pracujeme s lineární, nebo o dva decibely hlasitější křivkou nejvyššího pásma, jednak i tím, že už v lineárním nastavení je bohatství v horním pásmu naprosto dostatečné. Třeba činelů bylo víc než dost, jejich zvuk byl výrazný, ale ještě ne nacinkaný. Rozlišení je adekvátní dvacetitisícové kategorii, oddělení od zbytku pásma je jisté a kontury jsou dobře čitelné. Měli jsme také pocit, že zvuk je živý, že nám vychází vstříc a vtahuje nás do dění. Cítíte, že Heco do přednesu vkládají opravdu dost energie a chtějí vás bavit.

Saint-Saënsův „Danse Macabre z CD „Mephisto & Co" (Reference Recordings | RR-82) prokázal dynamický potenciál těchto relativně dostupných regálovek. Ani při vyšších hlasitostech se „nerozsypaly", dynamické vlny byly zvládnuty dobře a na danou třídu určitě nadprůměrně – mikrodynamika je tu trochu na druhé koleji, charakter Celan GT 302 staví hlavně na impresivní dynamice celkové, na tlaku, kterým vás zahrne a pokud je doplníte solidním subwooferem, pak energie už nebude scházet nikde.

Prokofievově „Osmé klavírní sonátě v B dur, op. 84" („Deutsche Grammophon" | 449 744-2) vládl již docela přesvědčivý klavír, byť jemňoučké doznívání strun a další subtilní detaily tu nehledejte. Pocit velkého nástroje ale získáte. Celan GT 302 také slušně oddělují jednotlivé tóny, kontrolu nad zvukem mají pocitově samozřejmou, byť s úplně levnou elektronikou bychom je asi nespojovali. Zvukové podání klavíru bylo expresivní. Bez podpory subwooferu je cítit, že někde mezi 40 a 50 Hz energie valem ubývá, ale i tak je to rozhodně zajímavé.

Když si dáte trochu práce a postavíte Celan GT 302 lehce přes půl metru, raději snad metr od zadní zdi a dáte jim něco volného prostoru po stranách, dočkáte se také pěkného prostoru, byť situovaného výhradně mezi ozvučnice. Zvuková scéna „20 / 20 Vision" Charlieho Hadena („Rambling Boy" | 2008 | Decca | 0602517791657) šla i trochu směrem k posluchači a vytvářela prostor i s hloubkou. Snad je to dílem velkého tweeteru, ale Celan GT 302 nejsou nijak dramaticky směrové a v případě mírného natočení směrem dovnitř si dobrý zvuk užije klidně trojice posluchačů vedle sebe. Lokalizace nástrojů je slušná, ale ne oslnivá, zato výborný je pocit spojitosti, „hmotnosti" zvuku a zvukové scény.

Heco Celan GT 302 jsou naprosto perfektní pro moderní hudbu, pro hlasitější a bezstarostný poslech – moc jsme si užili „Sooner or later" od Supertramp („It was the best of times" | 1999 | EMI | 094635904420), kde nebyl důvod řešit drobné nuance přednesu, ale jednoduše jsme se nechali zahrnout zvukem a vřelou, příjemnou atmosférou měkkého, velkého zvuku. Celan GT 302 zprostředkují dobře tah na branku a přes inklinaci k „hezkému" zvuku to právě tady není vůbec žádný problém. Čistota zůstává, zvuk je pevný a velmi konkrétní a baví.

Regálové reprosoustavy Heco Celan GT 302 mají zajímavé kouzlo. Nečekejte od nich monitorový, strohý zvuk – jinak ale poslouží výborně, zvláště pak tam, kde je vyžadován velký zvuk, akustický tlak, snadné rozehrávání a slušná definice. Přes relativně větší objem je tu basová složka poměrně kultivovaná a patrně se vám bude (krom malých místností) hodit subwoofer. Jinak ale nabízí tyto regálovky zvuk aktivní, živý, zábavný a po všech stránkách dobrý, nebojí se hrát nahlas a zvládají i náročnější dynamické pasáže, takže se nemusíte bát jim svěřit třeba i dramatické efekty při sledování filmů. Tvoří-li vaši diskotéku cokoliv od ABBY po ZZ Top nebo cokoliv tvrdšího / syntetičtějšího / elektrifikovanějšího, pak je poměr cena výkon Heco Celan GT 302 skvělý a poslech snadný.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy 50 metrů čtverečních. Prostor není akusticky speciálně upraven, a proto jsou naměřené hodnoty interpretovatelné jako 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 – 200 Hz ovlivněné akustickými parametry prostoru – konkrétně mírným zdvihem na basech. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro vždy v pěti cyklech v různou denní dobu, vybrána byla vždy střední křivka. Všechna měření probíhala na NAD C370 a Pioneer BDP-LX71 s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 48 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo na 2krát, jednou ve standardním režimu a jednou v režimu +2 dB. Jak vidno, rozdíl je naprosto minimální a 2 dB dosahuje v místech, kde již mnoho obsahu v nahrávkách není. I proto poslechově není mezi oběma režimy žádný dramatický rozdíl, byť slyšitelný je. Jak vidno, střední a výškové pásmo má v přednesu prim, celé pásmo se nicméně od nějakých 45 Hz vejde do tolerance +/- 5 dB, což je slušné.

Impedančně se zdá být Celan GT 302 bezproblémovým partnerem, byť se někde kolem 520 Hz propadá až na hranici 3 Ohm, takže stabilní zesilovač je dobrým doporučením. Žádné významné excesy ale v křivce znatelné nejsou.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [< 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ +/- ] | VELKÁ (> 40m2) [ × ]

Kč 18 490,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ velmi pěkné zpracování – dostanete „kus bedny"

+ možnost volby charakteru nejvyššího pásma

+ poměrně velký zvuk

+ ideální charakteristika pro rock, pop a vůbec elektrifikované žánry

ZÁPORY

- neočekávejte tak úplně jemnost a subtilnost

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Horizon Trading Prague | www.heco-audio.cz

Co mají společného zapalovače, foukací harmoniky a gramofony? Pokud očekáváte vtipnou pointu, zklameme vás – společným jmenovatelem je pouze to, že na všech těchto produktech už od počátku 20. století můžete najít jednoduché logo švýcarské firmy Thorens. Ačkoliv první gramofon opustil firmu v roce 1903, prvopočátky produkce najdeme v městě Sainte-Croix ještě o 20 let dříve. To je věru úctyhodná tradice. A navíc přestože zdaleka nejvíce firmu proslavila výroba gramofonů, k dostání je i omezený, ale o to precizněji pojatý sortiment elektroniky nejvyšší kategorie. Nutno říci, že na jeden švýcarský podnik jde o úctyhodný soubor skutečností.

Moderní doba přeje jednoduchým, rychlým a snadným řešením a mnoho takových se objevuje i v oblasti přehrávání vinylových desek, která ještě ne tak dávno platila za ráj milovníků pomalého, složitého a komplexního laborování se správnými nastaveními a dalšími prvky. Proto i poměrně ortodoxní výrobce, jako je právě švýcarský Thorens, nabízí ve svém katalogu dostupný, plně automatický gramofon, na němž po vybalení stačí odvést minimum práce, a můžete se ponořit do zvuku černých desek.

Model TD 240-2 je na první pohled konzervativní, velmi klasicky pojatý gramofon. Nicméně přichází již osazený solidním raménkem i přenoskou, navíc zcela seřízený, takže stačí udělat několik jednoduchých kroků dle návodu a začít si jen užívat.

Důstojnému vzhledu TD 240-2 dominuje masivní sokl s rozměry 44 x 36 cm, spolu s mocnými nožkami vysoký 12,5 cm. Zvláště v leskle černém provedení přímo září hodnotou. I když nutno přiznat, že zrovna tahle varianta se zašpiní a zapráší snad i při pouhém pohledu – pokud tedy nenajdete způsob, jak propašovat desku pod zavřený protiprachový kryt. Mechanické stabilitě kromě umístění nožiček v nejzazších rozích pomáhá i celková hmotnost 8,5 kg, z níž téměř 3/4 kilogramu připadá na hliníkový talíř s průměrem 12". Ze zadní strany šasi vede napevno připojený signálový kabel „tkaničkového" typu, externí napájecí zdroj pomáhá udržet rušivé signály co nejdále od míst, kudy prochází signál.

Z výroby je gramofon osazen raménkem Thorens TP 19-1, na jehož headshell je přimontována MM přenoska Audio Technica AT-95E. Vybavení je tedy vcelku základní, plně však odpovídající cenové třídě a zaměření tohoto gramofonu. Pohon skrytý v dutinách šasi je řešen klasickým plochým řemínkem, talíř pomocí něj roztáčí elektronicky řízený DC motor. Umí pracovat ve třech rychlostech – 33 / 45 / 78 a uspokojí tak majitele všech druhů vinylů.

Pro ty, kteří se bojí, že by snad mohli mít jakýkoliv problém při nastavování gramofonu, bychom měli popsat to, jak probíhalo úvodní kompletování a seřizování. 1/ vybalení gramofonu, 2/ nasazení protiprachového krytu, 3/ nasazení talíře, 4/ otočení kolečka antiskatingu a přítlaku na hodnoty dle manuálu, 5/ připojení napájecího zdroje a předzesilovače a konečně 6/ spuštění prvního vinylu. Celá epizoda dohromady kvůli šetrnému rozbalování trvala asi pět minut. Ano, od stavu „zabaleno" do stavu „hrajeme" pouhých pět minut, pokud budete postupovat dle návodu.

Zvukové kvality Thorens TD 240-2 jsme posuzovali na integrovaných zesilovačích Audiomat Opéra Reference 12 a NAD C370, signál jim připravoval phono předzesilovač Blue Horizon Profono. Kabely mezi phonem a zesilovačem dodal Eagle Cable, k reprosoustavám pak ProAc. O filtraci napájení se postaral Xindak XF-2000B. Z reprosoustav jsme použili redakční Harbeth Monitor 30 a Xavian Bonbonus, krátce také aktivní Genelec G Two.

Krásný hlas Kate Bush v „The Sensual World" („The Sensual World" | 1989 | EMI | 7 93078 1) se k vám nese velmi civilním, přirozeným způsobem. Je to i díky skutečně skvělé mechanické stabilitě celého gramofonu, kolem kterého můžete téměř tančit a přitom přenoska i díky dobře vyřešenému zavěšení zůstává v klidu. To znamená, že čtení drážek probíhá v klidu a do přednesu se nemíchá nežádoucí šum a ruch. Čistotu mechanické části Thorens TD 240-2 doplňuje střízlivý charakter Audio Technica AT-95E, přenášející vokál s tonální věrností a se slušným rozlišením v poměru k cenové třídě.

Aby nevznikl dojem, že TD 240-2 spolu s AT-95E nabízí sucharskou reprodukci (byť o ždibec lepší přenoska typu Ortofon 2M Red by mohla být skvěle pojatému šasi s dobrým raménkem ještě lepším partnerem), podívejme se na „Rhapsody in Blue" (George Gershwin | Slovenská filharmonie | OPUS | 1975 | 9110 0385). Piano Josefa Hály je autoritativní, barevně saturované, i když si Thorens drží pečlivou kontrolu nad nahrávkou a nepřehání to ani s objemem, ani s dramatičností reprodukce. V tomto klidném zvukovém rozpoložení ale o to více vynikne dynamika nástroje, jednotlivé tančící tóny jsou skutečně samostatnými zvuky, nesplývajícími ve zvukovou masu.

Závěsy vašich reprosoustav prověří i skvěle sejmutý masivní buben v úvodu „Lion in Winter" (Bee Gees | „Trafalgar" | MFSL | 1-263). Potom už jistě nebudete moci říct, že Thorens má nedostatek objemu nebo důrazu, jeho kontrola ale odfiltruje nežádoucí nepřesnosti, takže zbude právě a jen to, co je na nahrávce. Někomu se u vinylu může líbit právě onen příval něžného, vřelého objemu, pak ale bude muset sáhnout po jiném gramofonu, jiné přenosce nebo třeba po elektronkovém „barevném" phono předzesilovači. Umírněnější charakter samotného přístroje ale dává o to více prostoru nahrávce, je-li navíc dobře upravená jako právě celé album „Trafalgar", je to radost poslouchat – s výborným Blue Horizon Profono vyniknou i drobné detaily, nahrávka zůstává čistá a přehledná.

Thorens TD 240-2 si vede stejně dobře napříč celým pásmem, jak ukazuje „Yebo!" (Art of Noise | „Below the Waste" | 1989 | Polydor | 839404-1). Mužský i ženský vokál jsou nedílnou součástí homogenního zvuku, je mezi nimi ale dost vzduchu, aby oba působily jako skutečné hlasy s hloubkou a objemem. Celkové ladění opět sází spíše na realističnost, než na hezký, přibarvený přednes. V nahrávce je díky přesné artikulaci syntetických tónů cítit precizní rytmus, pulsující a strhující, dodávající nahrávce řád a plynulost. Vše je navíc snadno čitelné, zvuky se neztrácí a mají svá jasné místa v prostoru i čase nahrávky.

Kovové běsnění v úvodu slavné „Time" (Pink Floyd | „Dark Side of the Moon" | 1978 | Supraphon | 1 13 2224 ZD) má v sobě onu zvonivou naléhavost, přesto zůstává naprosto neagresivní, hladké a čisté. Při prvním poslechu se vám sice může zdát, že i když kov je tu skutečně kovem, tak trocha „akčnosti" a snad i mírně tvrdší podání by reprodukci posunuly dopředu. Po delší době poslechu ale naopak oceníte daný charakter, který není laděn na prvoplánové oslnění, ale naopak ideálně vyhovuje dlouhým a dlouhým hodinám, stráveným roztáčením vinylových placek.

Thorens TD 240-2 je nádherný gramofon – robustní, dobře zpracovaný, zvláště v lesklém černém provedení jde o ztělesnění klasického noblesního pojetí. Z výroby přichází také v podstatě seřízený (stačí následovat standardizovaný manuál), vybavený solidním raménkem a ucházející, byť ne výjimečnou přenoskou (ta by si snad jako jediná zasloužila, i kdyby to snad vedlo k vyšší ceně, vyměnit za o kousek kvalitnější). Celé provedení je prostě určeno těm, kteří by se do vinylu rádi zamilovali, ale jejich zkušenosti jsou zatím malé, případně nemají přebytek času a vůle pohrávat si s různými kombinacemi mnoha nastavení, aby dostali ze svého gramofonu to nejlepší (zájemcům o hraní je určen mechanický protějšek TD 235). Plná automatizace provozu přináší instantní vinylovou radost, navíc zabalenou do perfektní kontroly zvuku a příjemného, poklidného charakteru. Za dané peníze je Thorens TD 240-2 cestou mezi dospělé gramofony s možností pokročit na daném šasi v případě potřeby ještě výše.

Kč 15 790,- - základní černé provedení

Kč 16 990,- - americký ořech / lesklé černé provedení

--- --- --- --- ---

KLADY

+ elegantní klasický design

+ absolutní jednoduchost nastavení i provozu

+ poklidný, příjemný zvuk

+ přesná mechanika automatického spouštění a vypínání

ZÁPORY

- trochu lepší přenoska v základu by krásný gramofon skvěle doplnila

--- --- --- --- ---

VIZITKA PRODEJCE

Horizon Trading Prague

www.horizontrading.cz – horizontrading@email.cz

+420 222 715 959

Jméno Goldring se poprvé objevilo v Německu ve spojitosti se zvukem již v roce 1926, kdy jej bratři Scharfovi vtiskli fonografu Juwel Electro, aby tak označili jeho vysokou kvalitu. S výrobou už ale začali o dlouhých 20 let dříve. V roce 1933 se firma přestěhovala do Anglie a od té doby je známa jako výrobce velmi zajímavých gramofonových přenosek. K osmdesátým narozeninám si firma nadělila dárek poměrně nečekaný – sluchátka. Do současnosti stihla představit čtyři modely, všechny spadající do střední cenové kategorie.

Model DR150 byl po dlouhou dobu vlajkovou lodí firmy, dnes je druhým nejvyšším v katalogu. Po vizuální stránce sluchátka ničím v prvním okamžiku nevyniknou, jedná se o masivní nástroj, s až lehce futuristicky laděným, čistým vzhledem. Provedení je sice čistě plastové, ale působí po bližším ohledání bytelně a robustně. Masivní temenní most je bohatě polstrovaný velurem, stejně jako velké náušníky, obé tak zaručuje víc než dobré pohodlí při poslechu. I když mají sluchátka již ne úplně malou hmotnost 320 g, nasazená je téměř necítíte. Shrneme-li to, co se týká pohodlí a výrobní kvality, je v Goldring DR150 víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Signálový kabel je oddělitelný, zakončený na obou stranách 3,5mm jackem. V dané cenové kategorii je také potěšující, že je vyroben z 99,999% bezkyslíkaté mědi s postříbřeným povrchem. Pokud by vám snad nevyhovoval, není nejmenší problém vrhnout se do experimentování.

V masivních mušlích s dostatkem prostoru pro jakkoliv velké uši se ukrývají měniče s tenoučkou vrstvou titanu na membránách. Ty mají solidní průměr 40 mm. Díky lehoučké konstrukci dosáhnou k frekvenční odezvě 18 – 20 000 Hz. Citlivost dosahuje solidních 110dB a impedance je na „mobilní“ úrovni 32 Ohmů, takže je bez problémů můžete připojit k jakémukoliv zařízení.

Goldring DR150 jsme poslouchali téměř výlučně na povedeném sluchátkovém zesilovači Xindak H1, ale hrála též přes NAD C370, Philips Go Gear Vibe a krátce též přes HeadRoom Portable Micro Amp. Zdrojem signálu byl buď notebook s foobar2000 a FLAC ve standardním i vysokém rozlišení, nebo Pioneer BDP-LX71. Pro porovnání jsme měli k dispozici Koss PRO DJ/200, Sennheiser IE8, Koss GT-5, Bowers&Wilkins C5 a několik dalších. Kde to bylo smysluplné, o kvalitu proudu se staral Xindak XF-2000B.

Pokud si projdete internetové diskuse a dojmy, podle uživatelů se zvuk těchto sluchátek „usadí“ až po nějakých 200 hodinách provozu. My jsme je dostali již po řádné porci poslechových hodin a nahrála při testech dalších dobře 100 hodin, změnu charakteru jsme ale nezaznamenali. DR150 jsou též nenáročná na zdroj signálu, respektive nepotřebují nutně dedikovaný sluchátkový zesilovač, i když si ho zaslouží – stojí za to nenechat si ujít nic z jejich potenciálu. Zvláště oblast výšek s povedenou amplifikací rozkvete. Navíc DR150 reagují pružně na jakoukoliv změnu připojených komponent, takže stojí za to experimentovat a vybrat si podle vkusu „ten pravý“ zesilovač.

Goldring DR150 nabízí téměř „zvukařsky“ vyrovnaný přednes frekvenčního pásma, byť když budeme v dané cenové třídě přísní, zní snad trochu světleji. Basové frekvence někde kolem 40 Hz a níže již nemají tolik energie a údernosti jako zbytek pásma. Ukazují to velké kotle v Mussorgského „Velké bráně Kyjevské“ (FLAC rip CD „Crystal Cable Arabesque“), které jsou přítomny jako informace, ovšem maličko jim schází plnost a údernost. Za danou cenovku to ale rozhodně není problém, ani většina ostatních sluchátek v dané třídě nijak na tom nejsou o mnoho jinak. Naopak v plné síle se „vejde“ kontrabas Michaela Arnopola v úvodní skladbě „A Fortnight in France“ od Patricie Barber. Jednotlivé tóny mají dostatečnou a uvěřitelnou razanci.

Velmi pěkně si Goldring DR150 umí poradit s výškami. Jsou prokreslené a čisté, i když poměrně dost agilní. Roztančené činely v „Concorde“ od Modern Jazz Quartet mají energii a tělo, a ačkoliv na světleji laděných sestavách mohou být až trochu příliš prezentní, nicméně neubližují a neřežou v žádné chvíli. Dostává se k nám spousta informací o jednotlivých úderech paliček, zvuk se s lehkostí a radostí nese kupředu. Výšky mají také dobrou kontrolu, spolu s onou lehkostí jde patrně hlavně o benefit lehoučkých membrán a silných magnetů.

Také střední frekvence, „prohnané“ přes Goldring DR150, vycházejí víc než dobře a u třítisícových sluchátek naprosto uspokojivě. Střední část pásma je velmi čistá a přesná, opět (úspěšně) balancuje na hraně útočnosti, aniž by ale byla agresivní. Díky tomu máme vynikající přehled o většině akustických nástrojů i hlasů, včetně jejich tonality. Velmi příjemně se poslouchá Eva Cassidy se svou „True Colors“, její hlas má hloubku a je krásně barevný, plný emocí. Smíšené sbory v Palestrinově „Tu es Petrus“ jsou skvěle rozlišené, i když celá zvuková scéna je hodně kompaktní.  To je vlastně dosti charakteristické pro celkový projev – nenabízí pocit širokého, volného prostoru (i když ono je to s prostorem u sluchátek obecně z fyzikální podstaty téměř neřešitelné), ale spíše zhuštěný a menší celek. Poslechově to ale rozhodně nevadí, protože i do tohoto menšího objemu DR150 vnést čistotu a vynikající kontrolu.

Goldring DR150 by sice v několika málo bodech mohly být ještě o kousek lepší, ale zamyslíme-li se nad tím, že stojí tři tisíce Korun českých, pak se všechny výtky vytratí a zbude jen spokojenost. Ačkoliv neoslní na první pohled, po osahání uvěříte jejich fyzickým kvalitám a solidně zpracovanému exteriéru. Bonusem k tomu je jeden fakt, že patří k nejpříjemněji se nosícím sluchátkům a to bez ohledu na cenovou kategorii. Jejich zvuk pak sice nabízí trochu menší objem, ale vyvažuje to transparentností, detaily a energií v téměř celém pásmu. Jejich otevřená koncepce pak přispívá ke kultivovanosti projevu. Navíc jsou absolutně nenáročné na připojený zdroj signálu a sluchátkový zesilovač, ačkoliv ochotně dávají najevo charakter připojených komponentů a vyplatí se tak dát si patřičnou práci s hledáním právě té zvukové charakteristiky, která vás nejvíc potěší. Nám se Goldring DR150 hodně líbila v kombinaci s muzikálním Xindakem H1, tvořícím hodně pohodovou dvojici, ale po připojení třeba na HeadRoom Portable Micro Amp se z nich stala téměř studiově analytická sluchátka. V dané cenové kategorii ale rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co si za své peníze můžete pořídit a stávají se tak dostupnou bránou do světa povedených sluchátek.

Kč 2 990,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ vyrovnanost a transparentnost reprodukce

+ při podrobném prozkoumání hodnotné výrobní provedení

+ velmi pohodlné nošení

+ přesnost reprodukce a detaily

ZÁPORY

- na první pohled působí méně kvalitní, než opravdu jsou

- méně objemný zvuk, který vás „nekopne“

--- --- --- --- ---

VIZITKA PRODEJCE

Horizon Trading Prague

www.goldringaudio.cz – horizontrading@email.cz

+420 222 715 959

Japonskou značku Luxman asi netřeba blíže představovat, měla od roku 1925 dost času se zapsat do všeobecného povědomí. Patří tak k těm jasně nejstarším kontinuálně (a zjevně i úspěšně) fungujícím firmám na trhu – první „opravdový hifi" model sice přišel až v roce 1958, po dlouhém období výroby součástek a rádií. Když už ale Luxman stvořil high fidelity přístroje, tak jak je definujeme z dnešního pohledu, vzal to pořádně zhurta. Tamní inženýři například jako první použili negativní zpětnou vazbu, to jen pro dokreslení statutu jednoho z nejzkušenějších výrobců.

Navzdory tomu, že v katalogu firmy najdeme dnes několik špičkových SACD přehrávačů či převodníků, sluchátkové a přenoskové zesilovače, gramofony či kabely, tohle vše hraje jen jakýsi kompars, jakési doplnění k tomu, co udělalo z firmy Luxman to co je dnes, tedy legendu – k zesilovačům. Právě zesilovače jsou tím, oč jde u Luxman v prvé řadě, chtě nechtě. Jejich krásné tvary a střízlivý, avšak nezaměnitelný vzhled dělají svoje. Nemluvě o vždy a všude chválených zvukových kvalitách.

Mimo ikonických integrovaných zesilovačů má Luxman pro náročné připravenu také řadu dělených modelů. Nám se dostalo možnosti vyslechnout druhý nejvyšší koncový zesilovač, určený pro dvoukanálovou reprodukci. Na rozdíl od modelů s nižší pozicí, které vychází ze zmiňovaných integrovaných řešení, čerpá model M-800A z konstrukce monobloků B-1000f – ty si firma nadělila k 80. výročí své existence a jsou vyjádřením veškerých technických schopností jejích inženýrů. V zesilovači M-800A použité technologie vývojáři sloučili do jediného šasi a mírně zjednodušili součástkovou základnu, neb u dvoukanálové koncepce je oproti monoaurálnímu přístroji mnoho prvků sdílených. Základní obvodová filozofie ale zůstává.

Vlastně nejen obvodová – již od pohledu je vidět, kde se designéři Luxman M-800A inspirovali. Nejvíce viditelné je to na čelní stěně, kde skutečně masivnímu čelnímu panelu dominuje prohlubeň s panelem, v němž kromě loga najdete i stavové LEDky. Jakoby na pozadí vpravo a vlevo svítí žluté pruhy, fungující jako vertikální VU měřáky. Jejich tlumené, klidné světlo působí ve zšeřelém interiéru až hypnoticky. Až strohou jednolitost předního panelu rozbíjí už jen dva maličké spínače a jeden větší – ten slouží k zapnutí a vypnutí přístroje, o čemž nás informuje drobounká světle modrá dioda. Ne o moc větší, než právě ona dioda jsou i zmíněná tlačítka – první je označena jako „balance", druhé jako „display" a v podstatě na ně můžete s klidným svědomím zapomenout. Ten první přepíná na symetrické vstupy, ten druhý utlumuje a následně vypíná podsvícení, to jen pro úplnost.

Zadní stěně (vzhledem k velikosti zesilovače to nelze nazývat jinak než právě „stěna") dominují jednoznačně čtyři reproduktorové terminály, které svou robustností patří na špičku produkce bez ohledu na cenu. Rozhodně se nemusíte bát, že vidlička, banánek či volný vodič se kdykoliv uvolní. Uprostřed pak jsou vstupy – levý a pravý kanál je k dispozici jak v podobě nesymetrických RCA, tak plně symetrických XLR konektorů. Pod nimi je ještě ne úplně běžný zemnící kolík. Ještě o kousek níže v jedné řadě najdeme spínač hlavního napájení, zásuvku průběžný drát a indikátor fáze, který vám pomůže nastavit systém optimálním způsobem. Vše doplňují ještě přepínač BTL („Bridge-tied load"), který spojí oba kanály a udělá z M-800A plnohodnotný monoblok (byť BTL mód vždy půlí tlumící faktor a má i další nevýhody). Na druhém konci pak v podobě zásuvky RJ-45 najdete vstup vzdáleného dálkového ovládání.

I vnitřní rozložení a provedení je jednoduše nádherné. Kromě přísně symetrického rozložení prvků si hned všimnete hlavně robustních oddělovacích přepážek mezi jednotlivými sekcemi, díky nimž je vzájemné elektromagnetické rušení minimální. Prostor je v pravolevém směru rozdělen zhruba na třetiny, prostředek zabírá obrovské a zapouzdřené trafo (o kapacitě gigantických 1 400 VA a špičkovým maximem dokonce 2 800 VA, mimochodem fyzicky odtlumené) s čtveřicí neméně gigantických filtračních kondenzátorů (celková kapacita 80 000 uF). VVždy dobrou polovinu ve zbývající třetině zabírá fortelný chladič, na němž je na každé straně celkem 16 tranzistorů (4 paralelně řazené tranzistory x 2) a dalších součástek. Celé obvodové řešení tak působí velice organizovaně a přehledně.

Kostka M-800A je jednoduše působivá, jak už se dá od přístroje s vahou téměř 50 kg očekávat (i když jí soustředí do poměrně kompaktních rozměrů 44 x 22,4 x 48,5 cm (š x v x h)). Při plném výkonu vám také ze zásuvky odebere až 500 Wattů, aby s jejich pomocí vygeneroval výstupní výkon 60 Wattů na kanál v čisté třídě A do zátěže 8 Ohm. V zátěži poloviční je to pak rovný dvojnásobek, v můstkovém propojení pak rovných 240 Wattů. Impulsní výkon činí 480 Wattů na kanál do zátěže 1 Ohm, což je rozhodně velice slušná hodnota. Hrát budete moci také dostatečně nahlas, zisk koncového stupně je 29 dB. Zesilovač je podle parametrů i slušně rychlý, v úzké toleranci -0,2 dB pokrývá slyšitelné pásmo 20 – 20 000 Hz, s poklesem -3 dB pracuje ale už s rozsahem 0 – 130 000 Hz. Celkové harmonické zkreslení při plném výkonu v celém pásmu 20 Hz – 20 kHz činí méně než 0,1%, na referenčním kmitočtu 1 kHz se taktéž při plném výkonu pohybujeme pod 0,009%. Odstup signálu a šumu je větší, než 117 dB, opět excelentní hodnota; stejně jako tlumící faktor 700, který zaručí perfektní kontrolu reprosoustav.

Zmiňovaný výstupní výkon má na každém kanálu na svědomí 16 výkonových bipolárních tranzistorů v zapojení 4 Prallel Push-Pull x 2. Napájení vedou sběrnice z měděného plechu, signál pak dráty z bezkyslíkaté mědi o čistotě 99,9999%. Tedy tam, kde signálovou cestu netvoří z obou stran tlustou vrstvou (100µm) pozlacené cestičky bez ostrých zalomení na masivních PCB deskách. Celé obvodové řešení má zpětnou vazbu realizovanou řešením ODNF verze 2.3A (Only Distortion Negative Feedback). Jde o evoluci dobře známého řešení celkové zpětné vazby, která je patentem firmy od roku 1955, jak jsme už ostatně říkali. Velká část použitých součástek je vyráběna na zakázku, asi není třeba říkat, že montáž probíhá kompletně ručně v Japonsku a výrobek je tak skutečně exkluzivně přesný.

Zesilovač M-800A jsme poslouchali v Havířově ve studiu Valdy Navrátila, kde mu společnost dělaly SACD přehrávače Luxman D-05 a D-08, stejně jako koncový zesilovač M-600A. Řídil je vždy předzesilovač C-600f. Poslouchali jsme pak přes vynikající Sonus Faber Olympica I a Franco Serblin Accordo. Základem bylo precizní napájení, hlídané filtrem IsoTek Aquarius a kabelem IsoTek DC Syncro. Signál z přehrávače do řídícího zesilovače vedl zakázkový Neyton Frankfurt s nejvyšším modelem koncovek Furutech, do koncového stupně XLR Crystal Cable Standard nebo Siltech Classic 330. Do reprosoustav pak signál dovedl Crystal Cable Piccolo.

Skladba „Flim Bob Diddley" od Flim & The BB´s („Vintage BB´s" | 1991 | dmp | CD-486) se nám svou jemností a pohodou líbila už v podání koncového zesilovače M-600A, ale zvuk M-800A, to je jednoduše úplně jiná třída a rozdíl vás až zaskočí. Rozhodně pozitivně. Zvláště bas je nádherně definovaný a objemný; nepatří k suše studiovému, ale rozhodně spíše k muzikálnímu konci spektra. Kontrabas ve skladbě je velmi hezký, soudržný a energie zesilovače jej propasíruje i skrz měniče kompaktních reprosoustav ve skoro plné velikosti. To svědčí o prvotřídní kontrole zvuku. Což potvrzuje i příkladná organizace zvukové scény, jisté a konkrétní lokalizování nástrojů i jejich jednoznačná a přirozená separace.

Sbor Benediktýnů z kláštera Santo Domingo de Silos nám přinesl další hudební potěšení. Jejich „Spiritus Domini" z desky „Chant" (1994 | MFSL | UDCD 725) je plná živých, barevných a nádherně prokreslených vokálů, jimž je perfektně rozumět. Může za to velmi jemné a bohaté podání, v němž nenásilně a poklidně vyplouvají detaily – velice přirozeně tak působí třeba dozvuk chrámového prostředí. Nemáte také pocit, že by na vás zvuk jakkoliv tlačil či akcentoval některou část frekvenčního spektra. Z reprodukce dýchá také příjemná vřelost, typická pro dobře navržený zesilovač, pracující v čisté třídě A.

Watersova „Amused to death", závěr stejnojmenného alba (1992 | Columbia | 468761 2), nabízí obzvláště excelentní reprodukci Rogerova vokálu – ten díky skvostnému sejmutí působí téměř perfektně přítomným dojmem. Svůj podíl na tom má i hladký, klidný přednes – syntetické zvuky jsou tvrdé a jasné, přitom ale zcela prosté agresivity. Stejně jako rány do bubnů; dopad paličky na membránu způsobí jednoduše precizně řízený výbuch zvuku s velikou energií, ani v hlasitějších polohách necítíte blížící se limit konstrukce a součástek – stále zůstává veliký nadhled a poctivá dynamická rezerva. Celková harmonie a plynulost vás vtáhnou s nemilosrdnosti Charybdy, polykající půlku moře. Intenzita ve vrcholném momentu ukazuje na silné charisma Luxman M-800A, které vám dokáže zvednout chloupky na rukách.

I když je trochu neférové srovnávat M-800A s o polovinu levnějším M-600A, bylo to právě bezprostřední přepnutí mezi těmito dvěma modely u skladby „My Mini and Me" od Gwyneth Herbert („Clangers and Mash" | 2010 | Naim Edge | naimcd137), co nás zarazilo do sedačky. O kolik lepší je testovaný kus, to snad ani nejde přesně popsat. Hlavně proto, jak bezprostředně si vás získá a jak moc vás odvede od zvuku k hudbě. Třeba výšky jsou najednou výrazně znělejší, čistší a jemnější; s výrazně delším dozvukem a živějším vyzněním. Výborným prubířským kamenem při posuzování sestavy libovolné cenové třídy je také prosté tlesknutí dlaní, které se v této skladbě několikrát opakuje a které jen ty skutečně prvotřídní systémy dokážou přenést živě a přirozeně. Luxman M-800A nepřekvapivě neselhává a prokazuje svůj talent a věrnost. Opět se také ukazuje, že preferuje ve svém zvuku veliký klid a celkovou uvolněnost, prostě pravý opak suchého, chladného analytického přednesu.

Podobnou výzvou je i rychlý a pronikavý vokál Patricie Petibon v Offenbachově „Orphée aux enfers" z desky „Les Fantasies" (2002 | Virgin | 7243 5 622 94 2 6). Koncový zesilovač Luxman už prokazuje svou příslušnost ke třídě, kde je úplně jedno, na jakou hlasitost hrajete. Velmi potichu i poměrně dost nahlas, M-800A drží své charakteristiky neměnné – i potichu dokáže zvuk příjemně dýchat. Hlas je také krásně prokreslený, jemný a i velmi intenzivní vysoké polohy jsou dobře zvládnuté a neútočné. Luxusní jsou pak housle a vůbec celý orchestr – akustické nástroje jsou dramatické, dynamické, plné vnitřního života a jiskry. Opět je vše ale velice klidné a příjemné.

Nepodlehněte ale dojmu, že Luxman M-800A je určen pouze pro laskavý a klidný přednes, kdepak. Metalovou jízdu „Waking the dead" ze stejně pojmenovaného alba skupinky L.A. Guns (2002 | Spitfire | SPT-15192) prodal Luxman jako famózně semknutou a tepající jízdu. Subjektivně se zdálo, že mohutný, skvěle kontrolovaný bas skladbě docela dost dominuje, vyznění je lehce temnější. Možná je to i proto, že přednes je velice kultivovaný a vše má svůj čas se rozvinout a dokonale usadit. I přes veškerý klid je tu cítit tah na bránu, drajv a nevyčerpatelnou energii. I kytary jsou pěkně svižné, čisté a energické.

Výlet Franka Zappy do jazzového světa v podobě živého dvojalba „Make a jazz noise here" (1993 | Rykodisc | RCD 10555/56) je nahraný velice čistě a jednotlivé nástroje jsou skutečně velmi přesvědčivé. Luxman M-800A jim svou energií a čistotou dodá jen na příjemnosti, je vysloveně radost poslouchat třeba brilantní, zřetelně kovový saxofon. Ten ani v divokém ryku ve „Strictly genteel" nezní hrubě či jakkoliv nepříjemně, jeho charakter je jasný, znělý a přitom velice klidný. Rytmus skladby podtrhují rychlé, čisté a velmi důrazné perkuse. Působivá je i dynamika – jakmile si „tu svou" začnou vést kontrabas, dechy, bicí, kytary, klávesy i vokály, na spoustě sestav vznikne zvuková koule s větší či menší čitelností. Luxman ale jde dál a ospravedlňuje svou cenovku do poslední koruny.

Na instrumentálně jednoduchých skladbách je zřetelně znát, jak M-800A nakládá se zvukem. Snad až příliš prezentní a naléhavá nahrávka Boba Dylana „Blowin´ in the wind" z výběru „DYLAN" (2007 | Columbia | 88697 16131 2) je v podání tohoto zesilovače značně umravněná a poklidná, hrany jsou lehce uhlazené a tím pádem si v pohodě užijete jasnou, akorát velikou a barevně věrnou akustickou kytaru i neútočnou, i když stále dostatečně říznou harmoniku. Skvělý je i Dylanův hlas, visící pevně v prostoru, nádherně plastický a prokreslený, plný informací. Když na to přijde, Luxman umí být velmi konkrétní a sebejistý.

Koncový zesilovač Luxman M-800A je nádherný, jednoduše krásný a příjemný. Velmi dobře vystihuje filozofii firmy, koncentrovanou do motta „Co chcete poslouchat? Audio komponenty? Nebo hudbu?". Tenhle zesilovač vám totiž nabídne právě hudbu a radost z ní; jemnou, rafinovanou, klidnou a bohatou. Barevnou, krásnou a plynulou. A výsostně muzikální a zábavnou. Luxman M-800A se nesnaží zdůraznit každý maličký detail, nesnaží se ohromit vás žádnou částí spektra, protože tak živá hudba nezní. Některým uším snad občas může přijít charakter Luxman chvilkami až příliš klidný, je to ale tím skvělým klidem a pohodou, kterou kolem sebe šíří, tím silným, vše pronikajícím charismatem. Luxman M-800A pak dokonce v konkurenci dnešních ultra drahých strojů nepůsobí ani předražený, jakkoliv za jeho pořízení dáte rozhodně veliké peníze. Nicméně vezmeme-li v úvahu třeba nejčastěji porovnávaný model Accuphase A-65, který v Japonsku stojí stejně jako Luxman, ušetříte v našich podmínkách při nákupu Luxman M-800A zhruba 155 000,- Kč, což je v tomto kontextu částka jednoduše obrovská. Dostanete za své peníze navíc zvukovou krásu, luxusní zpracování a možnost se uvolnit a bavit hudební reprodukcí, kterou Luxman M-800A protlačí v podstatě kdykoliv, kudykoliv a kamkoliv a vy ho za to budete mít hluboce a trvale rádi. Právem tak patří mezi to nejpříjemnější a nejlepší, co si ve třídě do půl milionu můžete koupit.

Kč 368 800,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ nádherné provedení

+ měkký, klidný a autoritativní zvuk

+ velmi dobré rozlišení

+ zcela klidné pozadí signálu

+ jednoduše se dobře poslouchá

+ poměr cena / výkon

ZÁPORY

- jsou chvilky, kdy může pro někoho být Luxman snad až příliš jemný (ale proto si ho přeci chcete koupit...)

„Bronzová" řada britských Monitor Audio je druhou nejzákladnější sérií, která naplňuje klasické proporce a linie, které od tradičního high fidelity čekáte (rozumějte – nejsou to už jen naleštěné, malé, stylové krabičky). Jsou, tak jako již testovaná řada Monitor Reference, zaměřeny hlavně na styl a eleganci v (téměř) nejdostupnější cenové třídě. Už od pohledu jsou tyhle sloupečky jednoznačně konzervativní stylová záležitost, z které dýchají anglické kořeny.

Vlastně je až překvapivé, jak elegantně mohou vypadat reprosoustavy i v jednoduše zaplatitelných vodách. Ostatně, designéři u Monitor Audio odvádí dobrou práci napříč všemi řadami a i Bronze BX5 jsou prostě hezkým kusem nábytku. Povrch evokuje hodnotné dřevo, až při bližším pohledu odhalíte, že jde o klasický vinyl. I svou strukturou ale působí natolik hezky, že z něj budete mít rozhodně dobrý pocit. Zajímavou volbou je gumový pásek na čelní hraně horní desky s vyhloubeným názvem firmy.

Bronze BX5 patří k subtilnějším sloupkům – však se šplhají pouze do výše 85 cm (s podstavcem 86,8 cm), šířka je nicotných 16,6 cm (21,5 cm) a hloubka 24,8 cm (28,2 cm). Díky váze 12 kg se s nimi snadno manipuluje, tato nižší váha odkazuje na použití MDF panelů jako základních prvků ozvučnice. Ta se drží tradičního pravého úhlu.

Přední desce dominuje trojice reproduktorů a bassreflex, všechny prvky jsou semknuté v podstatě jen v horní polovině. Zadní strana je pak působivá – na první dojem byste řekli, že je pokryta kůží, ale jde polymer. Zcela nahoře se otevírá druhý bassreflex s „prořezávaným" nátrubkem, který trošičku připomíná kávovou sušenku. Pohledem cestou dolů narazíte na dvojici šroubů, přidržující měniče ve správné poloze, dole u paty pak na bi-wiringové reproduktorové terminály slušných kvalit, obkroužené tenkou dvojitou kružnicí.

Vrátíme-li se zpět dopředu, upoutá rozhodně pohled trojice měničů, je jedno, zda jde o zlatě zbarvenou kopulku tweeteru C-CAM s průměrem 2,5 cm, nebo dva 14 cm měniče s membránami C-CAM konického tvaru. Jeden je určen basům, druhý středobasovému pásmu. Tweeter má díky vnitřním přepážkám vlastně svou vlastní pracovní komoru, proto také dvojice bassreflexových otvorů. C-CAM je materiál, který vznikl potažením slitiny hliníku a hořčíku vrstvičkou keramiky. V případě tweeteru je nahoře ještě vrstvička zlata pro další zpevnění. Vše doplňuje bassreflex HiVe druhé generace – jeho tvar má za úkol urychlit vzduch, plynoucí zevnitř reprosoustav a tím pocitově zvětšit dynamiku a rychlost basového pásma.

Reprososutavy nejen hezky vypadají, ale díky slušné konstrukci také nabízí až nečekaně dobré parametry. Třeba pracovní frekvenční rozsah v toleranci +/- 3 dB činí 36 – 30 000 Hz – to je na kompaktní sloupek rozhodně imponující. Budou se snadno rozehrávat díky citlivosti 90 dB (1W / 1m) a nepozlobí ani méně stabilní zesilovače díky impedanci 8 Ohm. Basový měnič vplývá do středů na hranici 400 Hz, ty zase do výšek kolem 3 200 Hz.

Monitor Audio Bronze BX5 jsme poslouchali ve společnosti firemních kolegů MR4, Dali Zensor 3, ale také Xavian Bonbonus a Harbeth Monitor 30. Z připojené elektroniky stojí za to jmenovat Naim Nait XS, Naim CD5si či NAD C370 a ASUS Xonar Essence One MUSES, z kabelů zase TelluriumQ, Eagle Cable, Monster Cable, QUAD, Naim či ProAc.

Útlý sloupek klame tělem a umí ze sebe díky preciznímu naladění „vytlačit" objem basu, který vás rozhodně zaskočí. Třeba v Gabrielově „The Barry Williams Show" („UP" | 2002 | Realworld | PGCD11) je cítit opravdu mohutná basová vlna, která zaplaví celou místnost, byť není skálopevně jistý, což se ovšem v této cenové třídě nedá čekat. Sykavky a činely jsou naopak velmi konkrétní a jisté, umně ale balancují na hraně a zůstávají v hájemství jemnosti. Vše navíc s klidem a lehkostí drží pěkně pohromadě.

Díky velkému objemu spodních frekvencí umí drobné sloupky vykouzlit i rozumně plný kontrabas, jak jsme si všimni v titulní skladbě desky „Radio Silence" od Neil Cowley Trio (2010 | Naim Jazz | naimcd147). Definice basu je slušná, byť naladění zjevně upřednostňuje hlavně klid, měkkost a objem před dramatickou úderností. Atmosféru jazzové nahrávky skvěle doplňuje celková hebkost a něha zvukového podání, také lehce vřelejší naladění. Hudba si tak prostě plyne, s lehkostí sametových závěsů nadnášených letním větříkem. Je to prostě moc příjemné a i když cítíte lehké zabarvení piana, bicích i kontrabasu, je to velmi decentní a nemáte pocit jakékoliv „špatnosti".

Výsledná kvalita poslechového zážitku také hodně závisí na použité elektronice, protože Monitor Audio Bronze BX5 jednoznačně sluší živější, klidně i ostřejší elektronika – charakter BX5 jakékoliv hrany zklidní a zjemní, zato reprodukce ožije. Třeba s NAD C370 měly sloupky zvláště při nižší hlasitosti tendenci být až příliš decentní, což nemusí být nutně každému po chuti. Třeba čisté, znělé vokály a tamburína v „The Man in the Middle" od Bee Gees („This is where I came in" | 2000 | Polydor | 549 626-2) doplňuje trochu líný činel, kterému prostě musíte elektronikou trošičku pomoct. Celý přednes je snadno srozumitelný a nadýchaný, lehký; je to takový ten druh reprodukce, kterou můžete bud vnímat jen okrajově, kdesi na pozadí, jako tichoučký ševel, ale stejně snadno a přirozeně se mu lze plně a soustředěně věnovat. Není to však automaticky strhující a přitažlivý přednes – díky tomu můžete ale opravdu poslouchat bez časového omezení.

Ačkoliv spodní oktávy umí Bronze BX5 řádně „nafouknout", třeba piano Chicka Corey v duetu s Bobby McFerrinem „Even for Me" („The Story of Jazz" | 2000 | EMI | 724357607223) je jednoduše kompaktnější, menší, než nástroj skutečný. Přednes trochu připomíná menší monitory s připojeným subwooferem, steřdo-výšky jsou velmi homogenní a McFerrinův vokál je velmi přesný a prokreslený. Neznamená to high endové prokreslení do miniaturních detailů, tyhle sloupky od Monitor Audio nejsou chladně analytické, naopak se snaží o příjemně muzikální podání celku, detaily se necpou dopředu, spíše pozvolna vyplývají.

Celistvá uklidněnost se projevuje i při reprodukci rockové hudby typu „Flip the Switch" od Rolling Stones („No Security" | 1998 | Virgin | 7243 8 46740 2 1). Nezískáte pocit tahu na branku, zato se budete moci snadno věnovat každému nástroji, ty navíc mají rozumnou dávku energie a díky čistotě vyniknou i při nižší hlasitosti. Vůbec organizace vůbec není špatná, reprosoustavy se zjevně velmi snadno řídí.

Jak už bylo řečeno, zvuk je jak organizovaný, tak je relativně objemný, takže v kontextu dané cenové třídy můžeme pochválit i vyznění podání orchestru – třeba Mozartova „Klavírního koncertu #21, K467" v podání Mitsuoko Uchida. Piano ukazuje, že středo-výšková sekce je přeci jen o vlas prezentnější, než bas (toho je ale zase hodně). Přednes je velmi kompaktní, může za to již zmiňovaný až monitorový zvuk, dynamika je bezproblémová, nástroje působí příjemně živě, což je určitě hezké, vezmeme-li v potaz velikost ozvučnice. Ani tady vás hudba nezavalí, zato je dobře rozprostřená, soudržná a přehledná – poklidná, uvolněná charakteristika zvuku je patrná i zde.

Monitor Audio Bronze BX5 jsou pohledné a překvapující – i když si tyhle sloupky na nic nehrají, potěší vás povrchovou úpravou i celkovým elegantním vzhledem, který působí hodnotně, navíc díky kompaktním rozměrům zapadnou nenápadně do jakéhokoliv prostoru. Snad i proto vás opravdu překvapí, jak objemný bas dokáže vyzářit nevelký měnič. Nebo to, jak „monitorově" působí pásmo středů a výšek. Navíc lehký, čistý a velmi uvolněný zvuk se snadno poslouchá a i když se spíše nedočkáte zvukové smršti, má právě tohle velmi nekonfliktní ladění své kouzlo v každodenním shonu a ruchu.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [< 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ +/- ] | VELKÁ (> 40m2) [ × ]

Kč 17 990,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ pěkný vzhled i výrobní kvalita

+ lehký zvuk

+ hrají příjemně a klidně

+ velmi pěkné středy

ZÁPORY

- hrají trochu rezervovaně, budete jim muset dopřát „akční" zesilovač

Gramofony Thorens mají rozhodně výbornou pověst, snad i díky tomu, že z této švýcarské produkce vychází již od roku 1903. V posledních letech se nejvýraznějším produktem firmy stal „trojúhelníkový" TD 309 ze střední třídy, nejvíce produktů ale najdete v kategorii do 30 tisíc. Jedním z nejzákladnějších modelů je pak TD 190-2, vcelku jednoduchý, plně automatický gramofon klasických tvarů.

Thorens TD 190-2 nemůže být vizuálně ortodoxnější – velká základna z téměř centimetr tlustých MDF desek je upravena vinylovou fólií se strukturou, celkové zpracování je na danou cenovou kategorii velmi dobré. Možná je to i tím, že Švýcaři nevyrábí tento model v Číně, ale v Německu. Gramofon stojí na čtveřici velkých nožiček s odpružením.

Vizuální dominantou je pod plastovým krytem hliníkový talíř o hmotnosti 0,7 kg, spočívající na plastovém podtalíři. Právě ten je roztáčen klasickým řemínkem za pomoci DC motorku s elektronickou regulací. Na talíři je klasická plstěná podložka.

Vlevo od talíře najdete třípolohový, relativně velký přepínač, jímž se volí rychlost otáčení – jako jeden z nemnoha gramofonů této cenové třídy umožňuje krom rychlosti 33 a 45 zvolit i 78 otáček za minutu. Na straně druhé je pak lehce vyvýšená plocha, na níž spočívají ovládací prvky i raménko.

Když jsme u raménka, jde o model TP 19, tedy o rovnou dutou trubičku z nemagnetické kovové slitiny. Na hlavici je osazena MM přenoska Ortofon OMB 10, odpovídající základní kategorii gramofonu. Snadné nastavení vhodných provozních parametrů umožňuje nevelké protizávaží s cejchovanou stupnicí; magnetický antiskating lze opět nastavit snadno vroubkovaným kolečkem u základny raménka.

Protože jde o gramofon plně automatický, vše potřebné zajistí pouhé dvě páčky. Jeden přepínač volí průměr přehrávané desky (17 nebo 30 cm), druhý spouští automatiku (tedy přesněji říká jí, že má počkat, až uživatel uvolní páčkou raménko a pak začne konat). Ta přesune přenosku nad první drážku a po dohrání zase vrátí do původní polohy. Automatika gramofonu funguje bezchybně a s velkým komfortem, pokud péče a rituály kolem vinylového přehrávání není vaším šálkem kávy a přesto se černých desek nechcete vzdát.

Na zadní straně najdete signálové kabely a zemnící drát se štědrou délkou 1 m, vše je pevně zakomponováno do těla gramofonu – i to však odpovídá jak cenové třídě, tak zaměření na co nejsnazší provoz.

Gramofon Thorens TD 190-2 jsme poslouchali na elektronice Naim Nait XS,případně na NAD C370, alternativním zdrojem signálu byl Pro-Ject Elemental a phono předzesilovačem Pro-Ject Phono Box. Měli jsme možnost zkoušet pro vylepšení zvuku také závaží SSC Recordpoint. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30,Xavian Bonbonus, ale i Jamo C97 nebo Bowers&Wilkins CM6 S2 s podporou B&W ASW10 CM S2.

V basovém pásmu gramofon, nebo spíše jeho přenoska, nabízí poměrně významný objem, nicméně velmi neuspěchaný, měkký. Definice tónů a oddělení jednotlivých brnknutí kontrabasu v „Run the voodoo down" Cassandry Wilson („Travelling Miles" | 1999 | Blue Note | 7243 8 5412318) není v rámci cenové kategorie špatná, vše by nicméně mohlo mít znatelnější impuls.

Střední tóny nijak nevystupují nad zvukový celek, jsou velice nekonfliktní – hlas Kate Bush v titulní skladbě elpíčka „The Sensual World" (1989 | EMI | 7930781) byl příjemně srozumitelný, poklidný a zcela prostý sykavek, kulatý a velmi neúnavný. Byla v něm cítit i energie a živost.

V rámci entry-level kategorie jsou poklidné a přehledné výšky spíše výhodou, nemusíte se bát ostrosti nebo nacinkanosti. Na druhou stranu činely v „Turn to Stone" z desky „Out of the Blue" od ELO (1977 | Jet Records | KZ2 35530) rozhodně nezní plechově či tupě, naopak již začínají mít slušné prokreslení.

Celková umírněnost je znát také na neefektní, avšak ne špatné dynamice. Úvodní velký buben v „Lion in Winter" od Bee Gees („Trafalgar" | MFSL | 1-263) má již znatelnou hloubku a byť vás svou energií nekopne do žeber, důraz je znatelný a tón docela plný. Úderům také sluší větší objem a měkkost, s jakou je gramofon servíruje.

„Obsession" ze stejnojmenného alba Boba Jamese (1986 | Warner Bros. | 925 495-1) přinesla dobře přehlednou zvukovou scénu, celkově vřelejší a i když spíše hutnější, než vysloveně transparentní, nástroje bylo možné dobře rozeznat, bez vzájemného překrývání. Lokalizace pak byla slušná, odpovídající cenové třídě. V Cavově „High Boson Blues" („Live from KCRW" | 2013 | BS006V) byla scéna znatelná dokonce i v předozadním směru.

Zvuk Thorens TD 190-2 je v dobrém slova smyslu jednoduchý a nekonfliktní. I starší nahrávky zní příjemně, vřelost, kterou TD 190-2 do přednesu vkládá, sice možná není audiofilsky puristická, ale to ostatně není ani plně automatický gramofon – ten je určen pro maximální komfort a tady si podávají ruku jak pohodlí ovládací, tak pohodlí zvukové. Thorens TD 190-2 je také již velkým, pěkně vypadajícím klasickým gramofonem, jeho automatika je skutečně příjemná na ovládání a pokud budete chtít pokročit s kvalitou zvuku, stačí nasadit lepší přenosku a samotné šasi by jí nemělo být brzdou. Za 13 tisíc tak můžete mít gramofon, který nese zjevnou genetickou výbavu firmy Thorens a může se stát fajnovým společníkem pro příjemně nenáročné přehrávání černých desek.

Kč 12 790,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ maximálně pohodlné a již slušně hrající řešení

+ máte pocit, že máte doma „velký" gramofon

+ hraje měkce a tedy nekonfliktně, příjemně

+ rozumná cenovka

ZÁPORY

- zvuk je přeci jen méně konkrétní (stačí ale sáhnout třeba po jiné přenosce)

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: Horizon Trading Prague | www.thorensaudio.cz